jsem hypochondr?

Dobrý den, mám na vás (možná hloupý) dotaz, ale začínám se bát, že se ze mě stal výstavní hypochodr. Vždycky jsem měla sklony se více pozorovat a následně vyšilovat, jakmile zjistím něco "neobvyklého" (i když vlastně ani nevím, zda je to neobvyklé, jen se mi to v danou chvíli tak jeví). Mám to více méně od dětství, vždy když někomu něco bylo, tak babička provedla "ryze odbornou" diagnozu - obvykle tu nejhorší možnou, vyjmenovala důsledky a výsledky (dodnes nevím, kde to brala, internet ještě nebyl). Asi to mám po ní. Ale teď, co mám syna, je to ještě horší. Neustále se bojím, že se mu něco stane, že dostane tu či onu nemoc. Má horečku a já se vyhysterčím, aby to nebyl meningokok apod. To samé je ale i u partnera a hlavně u mě, až mám občas pocit, že jsem sobecká, když řeším furt sebe. Užírají mě myšlenky typu, co by bylo, kdybych já nebyla. Můj mozek připouští nejhorší možnou diagnozu, ale absolutně vynechává případnou léčbu a její úspěšnost. Asi to zní divně, ale nevím, jak to popsat. Přijde totální panika a nejsem schopná racionálně myslet a místo toho třeba odpoledne probrečím - naprosto nesmyslně a zbytečně. Cca dva měsíce zpátky jsem byla na sonu štítné žlázy (léčím se s ní již roky, na sono chodím pravidelně jednou ročně), ale musela jsem k nové doktorce. Paní doktorka naměřila nějaké podivné hodnoty (uzel se zdvojnásobil, našla nějaké uzliny) a celé to komentovala slovy, jak je to hrozné, kdo a jak mě proboha léčí, že to je strašné... v tomto duchu jela celou dobu vyšetření. Totálně mě vyhysterčila, probulila jsem pomalu celý víkend. Byla jsem u své endokrinoložky, té se to nezdálo, že takové hodnoty by musela i nahmatat, ale že to na krku necítí. Nicméně mě poslala na punkci - k jinému doktorovi a snažila se mě uklidnit, že na rakovinu (kterou jsem si samozřejmě hned diagnostikovala) to opravdu nevypadá. Pan doktor, co dělal punkci byl super pán, uklidnil mě, že uzel vypadá neškodně, je cca centimetrový (dle původního výsledku měl dva cm), ale že je lepší to mít podchycené. Uklidnilo mě to - asi tak na cestu domů. Po týdnu byly výsledky, jeden odběr je v pořádku, druhý byl nevýtěžný. Po konzulatci s mojí dr. i s oním panem doktrem jsem byla opakovaně ujištěna, že ten uzel je malý a není nutné hned teď opakovat tu punkci, že v uzlu je zřejmě malá cysta, kterou napíchli, ale bylo v ní málo "materiálu" pro posouzení. Není důvod se tím nějak zaobírat. Klidně můžeme zkusit druhé těhotenství. Za půl roku půjdu na kontrolní sono a podle toho se případně zařídíme dál. Všechno je zřejmě v pořádku, ale pořád to ve mně hlodá. Užírám se tím, že se mohli splést. Soustavně si na krk šahám (už je to jak tik, dělám to nevědomky). Tím jsem si našla na krku uzlinu (ne nijak velkou, ani nevím, jestli je tam pořád nebo se teď zvětšila a zda je to vůbec uzlina), opět mě zalila vlna paniky. Moje "pozornost" se přesunula k oné uzlině a už zase vymýšlím blbosti, co by to mohlo být. Připadám si jako cvok. Přitom vím, že paní doktorka je super ženská, radši pošle dvakrát do nemocnice než by něco podcenila, pan doktor, co dělal punkci taky působil velmi sympaticky a věrohodně (rozhodně víc než doktorka na sonu). Doma si ze mě ťukají na čelo, jsem asi na facku. Korunu tomu vždycky nasadím, když si sednu k internetu - samozřejmě vím, že to číst nemám, ale tak nějak to prostě nejde. :-( Co s tím mohu dělat? Jsem "blázen", když se v tom takhle pořád vrtám namísto abych si užívala, že jsem relativně zdravá, mám zdravého hodného syna, fajn partnera,...? Jsem z toho hrozně smutná nebo jak to pojmenovat. Hrozně bych to chtěla neřešit, ale připadám si jako bych měla relativně racionální "já" a pak naprosto praštěné "já" a ty tak nějak mezi sebou perou :-( Předem děkuji za odpověď a omlouvám se za ten román. S pozdravem Jitka