Nespokojená prvňačka

Dobrý den paní doktorko, patřím mezi Vaše věrné čtenářky už 4 roky, během kterých jste mi mnohokrát pomohla, za což Vám patří (nejen) můj velký dík. Dcerce je nyní už 6 let a chodí do první třídy – od malička byla pohodové a veselé dítě, navíc je velmi šikovná, upovídaná a temperamentní, jenže v poslední době je velice často náladová, což se s nástupem do školy projevuje víc a víc. Nejsem si vědoma žádné změny v rodině ani okolí a dokážu pochopit, že i dítě může někdy reagovat negativně, ale tohle je opravdu příliš a nedá se to dlouho snášet. Bývá totiž buď protivná, nepříjemná, vzteklá nebo lítostivá a veškerou vinu vždy svede na nás (rodiče nebo svou mladší 3letou sestru). Snažím se pochopit, že s nástupem do školy je pro ni mnoho nového, co se musí naučit, mnoho neznámého, na co si musí zvyknout, ale ani naše šetrné připomínky, co má zrovna dělat (ranní chystání do školy, plnění školních povinností, ...) nejsou vítány a reaguje dost nepřiměřeně křikem nebo přiznáním (s výraznou gestikulací), že je zmatená a prostě neví, co má zrovna dělat. Připadá mi, že právě ta závislost na našich častých pokynech ji popouzí k trvalé nespokojenosti, takže se snaží vzdorovat i v případech, že je podnět z naší strany lákavý – např. na pozvání do oblíbeného kina, (kdy byla očekávána 100% nadšená reakce), jen bez zájmu tázavě zopakovala „do kina?“ a po skončení filmu (který se jí moc líbil) byla opět mrzutá, protože skončil a my jsme nezařídili, aby ještě pokračoval. V ostatních případech je její (mírně řečeno) rozladění způsobené všemožnými (i nemožnými) okolnostmi, ale obviněni z příčiny její nepřiměřené reakce jsme my a navíc má dokonce pocit, že se k ní všichni chováme, jako kdybychom ji neměli rádi: * nemocná sestřička dostala obrázek od paní doktorky (sama jich má v šuplíku plno), * než by se dělila a půjčovala hračky, raději reaguje „chci radši zmizet ze světa“, * závidí sestřičce cestu do solné jeskyně se školkou (sama se přitom těšila na kurz bruslení, kam naopak nechodí sestřička a považuje to navzdory našemu vysvětlení za nespravedlnost), * na pomoc při oblékání od mladší sestřičky (donesení oblečení s návrhem "vyzkoušej si ho“) reaguje „ty mi nic nepřikazuj a vypadni“, * zklamání, že novou postel dostala sestřička (mají patrové, takže obě stejné, ale dcerka se domnívala, že tu její starou přece dostane sestřička), * její oblíbené triko je v koši na vyprání (vysvětlení ohledně jeho zašpinění nestačí), * škobrtnutí na ulici (způsobené naším předchozím upozorněním, ať dává pozor), * nevzhledné písmo (způsobené naší připomínkou, ať drží správně tužku), * nemožnost vdát se za bratránka (způsobená naším vysvětlením), * noční stěžování, že spaní je nuda a otrava (reakce na výjimečné probuzení o půlnoci, když díky našemu vysvětlení zjistila, že musí ještě spát), * nemožnost nastoupit do kroužku v polovině října (v září jsme ji tam lákali, ale byla rozhodně proti, takže jsme ji nechtěli nutit), * nedovolení chodit do školy ráno sama (její samostatnost samozřejmě vítáme, ale vzhledem k jejím schopnostem a vzdálenosti školy je to ještě předčasné). To jen pro ilustraci, že těch příčin je za celý den více a opravdu těžko se tomu od rána do večera čelí vždy s pochopením. Věřte mi, že první výhrady se snažíme „ustát“, ale trpělivost bohužel dochází ... A přitom dokáže mít i úžasné nápady, když vymyslí, že by si přála, abychom se na sebe celý den všichni jen usmívali. Mé velké přání by to bylo taky, takže Vám budu vděčná za Váš názor a rady, jak postupovat jinak a lépe, aby se cítila víc sebejistá a nezávislá a uměla si poradit v každodenních pravidelných situacích bez naší neustálé kontroly. Školu jinak (učí se genetickou metodou) dle mého názoru zvládá hravě (všechna velká tiskací písmena znala a dovedla napsat ještě před nástupem do školy), sedí s oblíbenou kamarádkou a netěší se ani na prázdniny! Moc Vám zase a znovu děkuji za Váš čas, pochopení a pomoc. Lucie