Nespokojené dítě

Dobrý den, paní psycholožko. Píši Vám, protože už jsem vyčepraná a mám pocit, že jsem vyčerpala všechny možnosti a nic se nelepší. V červnu se mi narodil syn, mé první dítě. Těhotenství jsem si moc neužívala, protože jsem z oboru a představovala jsem si ty nejhorší scénáře. Syn se narodil zdravý, nicméně kvůli kolikám prvních osm týdnů života doslova prořval. Nespal, jen řval a bylo téměř nemožné ho utišit. Z tohoto období mám jenom záblesky, takže žádné radostné vzpomínky na malinké miminko. Čekala jsem jako na smilování, že až ho přestane bolet břicho a začne víc vnímat, zajímat se o hračky, bude to lepší. Marně. Na dece vydrží 10 minut, v lehátku taky, hračky ho baví chvilku a pak už pobrekává a když ho nevezmu na ruce, spustí úplně ten nejvíc nejhorší řev, při kterém se zajíká a modrá v obličeji. Přes den, když je unavený, tak neusne, ale začne opět řvát a jediné jak ho uspat je při zapnutém vysavači a v houpací síti. Zkoušela jsem všelijaké fígle, ale todle jediné zabralo. Připadám si jako blázen. Takhle spí asi 5-6x za den po dvaceti minutách. Jízda kočárkem je horor, zvládne tam být jen dopoledne a to ho tam musím dát unaveného, stejně se po hodině vzbudí a spustí řev, evidentně je unavený, takže musím dojet domů a dát ho zase do sítě. Nejraději by se celý den nosil - ale jedině čelem vpřed v takovém sedu, aby co nejvíc viděl. Přes rameno nebo prostě tak jako ostatní mimina ne, to taky řve. Myslím si, že mu to rozhodně nemůže dělat dobře na záda. Přitom v podstatě celý den nedělám nic jiného, než se mu věnuju. Čtu mu, vyprávím, dělám grimasy, ukazuju hračky, masíruju ho. A stejně začne zachvíli mrčet a vztekat se. Na nákupy nechodím, na návštěvy tím tuplem ne, nevařím, uklízím jen rychle a sporadicky, protože mám za sebou neustálý řev. Každý den počítám, kolik ještě zbývá hodin do koupání a kdy už půjde spát. Dokonce se stydím k nám domů pozvat kamarádky, byla tady jedna a strašně se divila, co to mám za dítě, bylo mi to hrozně líto. Manžel mi pomáhá, když přijde z práce, vezme si ho do parády a já vždycky někam vypadnu aspoň na hodinu, na procházku nebo na kolo, no ale úleva to pro mě není žádná. Jen přicházím zpět domů, už mám zase osýpky, co bude. Pořád čekám na další vývojový krok, že prostě bude méně řvát a bude víc spokojený, ale v podstatě mi takhle jen utíká to jeho miminkovské období, které se už nikdy nevrátí. Syna samozřejmě moc miluju a udělala bych pro něho všechno, ale když už na sobě cítím, že mám nervy opravdu velké, raději prostě odejdu do vedlejší místnosti se uklidnit a ho nechám řvát na dece. On se čase uklidní a když za ním přijdu, směje se na mě. Mám z toho pak výčitky a brečím. Prostě si mateřství vůbec neužívám a to mi trvalo kolik roků, než jsem potkala svého skvělého muže se kterým jsme si z lásky zplodili naše děťátko. Vlastně ani nevím, jestli existuje nějaká rada. Děkuji za odpověď.