odpovědˇ:Jarka

Dobrý den, moc tomu nerozumím - to lékaři dali informace Vám, aniž by o souhlas požádali tatínka? Proč to tak bylo? Existuje malá skupina pacientů, kde se vždy dobře zvažuje zda a jak jim sdělit úplnou diagnózu. V praxi se ale většinou pracuje s tím, že se vhodně sdělí pacientovi diagnóza a léčebné možnosti. Po sdělení dg. reagují pacienti různě - popírají (to není pravda), smlouvají (proč zrovna já), upadají do deprese....., ale pokud se s nimi dále pracuje (na onkologických pracovištích bývá často psycholog), pak se s dg. postupně vyrovnávají a začínají s nemocí bojovat. Pokud je dg. tajemstvím, hraje se hra na "jakoby nic", je srozumitelné, že se stane to, co popisujete, komunikace začne váznou a nemocný upadá do izolace. To, že tatínkovi nechcete říct, jak to opravdu je, je možná více kvůli vašemu strachu ze situace než tomu, že by to tatínek neunesl. Zkuste se spojit s psychologem, který s onkologickým pracovištěm spolupracuje. Já bych byla pro, abyste s lékaři tatínkovi sdělili, jak je jeho nemoc vážná a co lze dělat (měl by dostat možnost rozhodnout se, co dál, jakou léčbu chce podstupovat, a také urovnat si spoustu věcí pro případ, že by umřel). Vím, že je těžké takovou smutnou věc zvládnout, možná, že teď ani nepůjde tatínka rozveselit, ale alespoň o tom všem budete moct mluvit. A to je hodně. A možná, že se také občas objeví něco, čemu se společně zasmějete. Držte se. Přeji odvahu ke správným rozhodnutím. A kdykoliv se zase ozvěte. Dana