Otázky "Proč?" a přílišná plačtivost

Dobrý den paní doktorko, zas a znovu děkuji za Vaši poradnu, která je pro mě velmi vítanou inspirací a pomocníkem při řešení drobných nesnází a potíží při výchově naší 3leté (a 3 měsíce) dcerky Markétky. Tentokrát bych s Vaší pomocí ráda porozuměla chování naší holčičky, která je od malička velmi zvídavá a upovídaná a připadá nám i chytrá a šikovná. Nedávno nám začalo období „proč“, což je někdy dost náročné, ale pokud je to v rámci té zvídavosti, ochotně vždy odpovím a vysvětlím. Nechápu ale, proč se stejné otázky docela často opakují, když odpověď už zná – když použiju fígl a poradím jí, aby se zeptala Markétky (= sama sebe), většinou si hned správně odpoví. A už vůbec nerozumím tomu, proč jsou některé její otázky doslova hloupé – otázku „vystřelí“, aniž by se nad ní zamyslela, natož přemýšlela, i když se jedná o naprosto základní věci, které přitom dobře zná a ví. Ještě bych možná měla upřesnit, že jsme byli ušetřeni otázek „Co to je?“ – dcerka měla a má stále velmi bohatou slovní zásobu, takže vlastně neměla potřebu se ptát, protože danou věc znala a uměla ve většině případů rovnou pojmenovat. Tím dalším problémem je její plačtivost – pláč v případě pádu nebo nějakého zákazu samozřejmě chápu, ale naše dcerka pláče nebo spíš lítostivě kňourá hlavně při malichernostech. Nejlépe to asi dokreslí konkrétní případy – rozepnutá bunda (z důvodu tepla), výměna jejího puntíkovaného ručníčku za její proužkovaný (v důvodu praní), změna mého účesu (místo culíku drdol) nebo jiné držení za ručičku (když prší a musím v jedné ruce držet deštník a ještě řídit kočárek). I když pokaždé samozřejmě vysvětlím, proč jí nemůžu vyhovět, dokáže poměrně dlouho kňourat a dokolečka opakovat svůj požadavek – „Zapni mi tu bundu“, „Já bych chtěla ten puntíkatý ručník“, „Proč nemáš culík?“, resp. „Chytni mě za ručičku“. Někdy pláče pár minut, pak se nechá něčím jiným rozptýlit, ale za chvíli si na své „neštěstí“ znova vzpomene a začne zase vzlykat (pro okolí to na první pohled vypadá, že se jí muselo stát opravdu něco zlého). Jinak když je to možné, tak se naopak snažíme nechat dcerku rozhodovat samotnou, vybrat si podle svého a určit si, co chce, aby neměla pocit, že se musí všechno podle přání rodičů. A na závěr už jen taková úsměvná drobnost – je možné z jejího zájmu „hraní si na někoho“ vysledovat její budoucí zaměření nebo něco vyvodit? Mám na mysli hraní si na různé pohádkové postavičky, zvířátka, ale i skutečné lidi z našeho okolí – jiná jména vybírá nejen sobě, ale i svým nejbližším. Vím, že je to poměrně oblíbená hra, ale u nás jasně vítězí – skládá puzzle, společně vaříme a ještě si u toho navíc na někoho hrajeme. V této souvislosti mě ještě napadá opravdu poslední věc – mohli jsme nějak svým přístupem k dceři způsobit, že nás naše dítko někdy oslovuje jménem? Navíc dokáže vymyslet velmi roztomilé zdrobněliny (nikdo jiný takové nepoužívá), takže to bereme s úsměvem a zatím jsme se nesnažili vysvětlovat, že je to poněkud neobvyklé :-) Moc děkuji za Váš čas a ochotu a přeji Vám hodně radosti s Vaší rodinou Lucie