Psychika po předčasném porodu

Dobrý večer, mám 17měsíční dceru a dvouměsíčního synka, který se narodil ve 32. týdnu těhotenství (nečekaně,těhotenství bylo bez komplikací). Porod byl i přes svou nečekanost pohodový a rychlý, syn strávil v nemocnici celkem šest týdnů (pět týdnů sám, měl nějaké komplikace, já jsem za ním každý den dojížděla s odstříkaným mlékem, poslední týden jsem byla přijata k němu). Doma ho máme již čtyři týdny, plně ho kojím, vše je ok, i přes výstrahy okolí mám zatím pocit, že se dvě takhle malé děti dají zvládnout (ťuk ťuk ťuk :-) ). Kde je tedy problém? Stále mi ještě nedošlo, že syn je moje dítě - to dítě, které ve mně rostlo a které jsem porodila. Nemám k němu stejně silný vztah jako k dcerce a hrozně mě to trápí. Starám se o něj snad dobře, ale chybí mi tam ty emoce...(např. když brali krev dceři coby miminku, plakala jsem s ní, když synovi, až tak mi to vlastně nevadilo....když plakala dcerka coby miminko, okamžitě jsem všeho nechala a letěla zasáhnout, syna sice také plakat nenechám, ale tolik mě to nedrásá). Doufala jsem, že se všechno zlepší, až budeme mít syna doma, ale je to už čtyři týdny a stále se to moc nelepší. Mám pocit, jako by nám ho do postýlky položil čáp a my ho tam jednoho rána našli...Jakoby ty vzpomínky na těhotenství a porod patřily někomu jinému... Nevím, co s tím mám dělat, po porodu dcery jsem prožívala velikou euforii a štěstí a silnou mateřskou lásku již od prvních dnů (ale dceru jsem měla od porodu u sebe). Nevím, co z mých pocitů má na svědomí předčasný porod, a co je třeba dané tím, že se jedná o druhé dítě, kdy už to člověk neprožívá tak silně, protože to zkrátka už není poprvé? Mrzí mě, že si první týdny neužívám a neraduji se tak, jak jsem se na to těšila...tohle období tak rychle uteče a pak mi to bude líto. Taky se bojím, aby se to nějak nepodepsalo na synkovi...ani těhotenství nebylo po psychické stránce ideální (na začátku mi zemřela maminka, pak manžel onemocněl depresí) a vzhledem k péči o dcerku jsem neměla ani moc čas prožívat ho a uvědomovat si ho. Syn byl plánovaný a chtěný, ale přesto nevím, zda to nějak necítil a necítí, že maminka neprožívá těhotenství a první týdny jeho života tak, jak by se snad slušelo (a jak tomu bylo s dcerou). Setkáváte se s takovým problémem i u jiných maminek po předčasném porodu? Existují nějaké rady? Vzhledem i k těm jiným událostem, které se staly, přemýšlím i o vyhledání psychologické pomoci, ale nemám teď moc času a peněz na to, abych hledala toho pravého psychologa, který mi porozumí,sedne a pomůže...pokud byste měla pro mě nějaký tip, byla bych ráda. Moc Vám děkuji za přečtení tak dlouhého a chaotického dotazu i za případnou odpověď. Michaela