Rizikové těhotenství, neustálé obavy

Vážená paní magistro,

mám za sebou náročné těhotenství se smutným koncem - holčička se narodila předčasně s VVV (nejasné známky na utz, ale nic jsme přesně nevěděli) a po pár dnech bohužel zemřela (naprostý šok, na tuto variantu jsme ani nepomysleli). Vše zhoršil přístup lékařů, kteří nás nedostatečně informovali v průběhu těhotenství a přehazovali si nás - ultrazvuky dělali 4 různí lékaři na 3 různých pracovištích, hospitalizována jsem byla na 2 pracovištích. Podstoupila jsem všemožná vyšetření, vždy negativní výsledek. Porod proběhl rychle, akutní císař, dceru jsem viděla až po 2 dnech, jako první mě oslovil genetik s tím, že mají podezření na genetický syndrom, psycholožka v nemocnici měla dovolenou, personál se střídal vč. lékařů - každý den jiný, já byla 120 km daleko od domova...mám z toho trauma. Podpora ze strany personálu na nule, budu se s tím dlouho vyrovnávat (vlastně se stále vyrovnávám se ztrátou dcerky).

Nyní se mi podařilo otěhotnět (8 měsíců po), jsem již ve II. trimestru, pravidelně docházím na terapii. Mám ale velké obavy o druhé miminko, se kterými si navzdory terapeutické podpoře nevím vždy rady. Nic mě neuklidní, vše si ověřuji, brečím, jsem napjatá, jakákoli nejasná poznámka lékaře mě rozhodí (oš. gynekologa jsem změnila), ale mám strach se doptávat. Snažím se věřit, doufat, být optimistická, obklopit se hezkými věcmi a příběhy s dobrým koncem, ale před každou kontrolou je mi na zvracení a skoro nedýchám. A potom jsem několik dní rozhozená.

Nevím, jak pro sebe zajistit ještě větší psychickou podporu, mám rodinu, partner se mnou na všechny utz jezdí, uklidňuje mě, ale i pro něj to se mnou je náročné.

Je něco, co bych pro sebe ještě mohla udělat? Považuji se za odolnou, ale po ztrátě prvního miminka jsem na tom s odolností úplně jinak … a věřím, že přístup lékařů k tomu velkým dílem přispěl.

Děkuji za odpověď. S pozdravem V.