Rozdílný pohled na děti

Dobrý den, mám dvě děti - skoro tříletého syna a +14ti měsíční holčičku. Syn byl od mala pohodové dítě, krásně spinkal, jedl, měla jsem vždy, už odmalička, pocit, že se s ním mohu "domluvit" rozumím mu, vím, jak na něj. Když byl nespokojený, nějak jsem dokázala odhadnout, co ho trápí, vždy jsme na to spolu přišli na to, co by mu pomohlo. Hodně jsem s ním o věcech mluvila, vysvětlovala a on na to reagoval. Přišlo mi, že i když byl úplně malinký a začal třeba křičet, reagoval na to, když jsem ho poprosila, aby chvilinku počkal, že se mu zavěnuji až např. zaplatíme u pokladny a pod. Samozřejmě nebylo vždy vše takhle zalité sluncem, ale vždy jsem nějak věděla, že ať se děje cokoliv, nějak to spolu zvládneme. Když se mu narodila sestřička nebyly mu ještě ani 2 roky a opět žádné problémy nedělal, snažil se pomáhat, byl ohleduplný a pod. Dcera je také dítě, které v noci i přes den hezky spinká. Tím ale podobnost končí. V podstatě velká většina jejího bdění je vyplněna nespokojeností a řvem (ne pláčem, kdy by jí tekly slzy nebo jí něco bolelo, ale řevem "na sucho"). Děje se to prakticky ve všech situacích kromě koupání a pobytu v kočárku. Je nespokojená když si s ní hraji, když jí chovám kope mě a vypadá to, že chce dolů, když jí dám dolů ječí ještě víc, při jídle řev, o oblékání a přebalování nemluvě, natož když se opovážím říct jí ne nebo si odskočit. Opravdu se poctivě snažím k ní přistupovat trpělivě, jemně, pomalu s klidem, mluvit na ní, připravit jí na to, že se bude činnost měnit, že budeme dělat to a to, ale stějně pořád ječí. Všichni doma jsme z toho na hlavu. Syn si zakrývá uši a utíká, nechce s námi jíst u jednoho stolu, protože je z toho řevu na nervy, nemohu si s ním hrát, číst, povídat, nic. Malá byla vždycky dráždivější, doufala jsem, že se to zlepší s tím, jak bude lézt a pod., ale bohužel (zatím leze a obchází nábytek, používá prvních pár slov). Doktorka na ní nic neshledala, rostou jí čtyřky... Osobně si také nemyslím, že by měla nějaký problém, prostě na jakoukoliv minimální nelibost nebo změnu reaguje řevem. Musím říct, že můj vztah k ní je velmi jiný než k synovi - jeho bych láskou snědla, péči o ní vnímám jako nutné zlo. Občas když jedem venku s kočárkem a ona ječí, říkám si, že jí tam nechám a bude pokoj. Hrozné, že? Sama si říkám, co jsem to za zrůdu, ale být celý den v tom řevu, je na hlavu. Navíc bych se chtěla věnovat i synovi a nemůžu. Bohužel nemáme nikoho, kdo by nám pomohl a vystřídal mě, manžel chodí z práce pozdě, o víkendech dělá co může. Nemůžeme chodit ani na dětské skupiny, zkoušeli jsme to půl roku, ale vždy to tam proječela, syn se bál, já jsem jí tam zoufale nosila, syn mi visel na noze a pak jsme šli domů. Doufala jsem, že se tam alespoň dostanu do kontaktu s jinými dospělými, ale bohužel. Radila jsem se s psycholožkou, poradila mi zavřít ji do jiné místnosti a nechat vyřvat, s tím, že tam občas zajdu, ale nevím... Říkám si, že ten řev je její způsob jak říká, že se jí něco nelíbí, že je z něčeho nešťastná, nespokojená... Když jí zavřu dám jí tím signál, že když je taková, tak ji nechci, ale nenaučím jí tuhle její emoci ventilovat jinak. Ale jak jí to neučit, nemám ani prostor jí to zkusit vysvětlit, když je náhodou chvíli v klidu a já na ní začnu mluvit, rozječí se. Přitom myslím, že mi rozumí velmi dobře (reaguje na pojď mně, hačni si, udělej malá malá a pod.). Také si říkám, co jsem to za matku, když neumím udělat, aby byla spokojená. Mám jí nechat vyřvat? Nebo to musím přežít? Je čas začít s výchovou, že takto ne? Ale jak, abych jí tím nepoškodila? Fakt nevím co dál, ale bojím se, že se zblázním... Moc děkuji za konkrétní radu a názor.