vztah k dítěti

Dobrý den, mám problém ohledne toho, ze jsem se ani po 4 měsících po porodu nesmířila s tím, že jsem matka a musím svůj život zcela podřídit dítěti (porod byl ale pro mne velký, pozitivní zážitek, s kojením taky nemám problém)). Jsem však pořád vystresovaná a nedokážu si děťátko užít, těším se jen na chvilky, kdy bude spát nebo ho někdo vezme na procházku a já budu sama. Chce se mi pořád brečet a přitom je to vytoužené dítě a cesta k němu mně stála mnoho let čekání, bolesti a slz, takže bych měla být šťastná. Navíc jsem si s mateřstvím dala docela na čas a užila si cestování, studium, společenský život atd., mám krásné manželství, blízkost rodičů ..... a zdálo se mi, že už netoužím po ničem jiném než po mateřství. Teď mi to však působí více starostí než radosti a nejraději bych utekla. (Někdy si představuji, že třeba skočím z okna a přijde konečně úleva).Pak mám zase strach, že se strašně rouhám a osud mně potrestá skrz zdraví děťátka. Ostatní kamarádky jsou spokojené maminky a mé trvale negativní pocity nechápou. Dítěti se to snažím nedávat najevo a chovám se k němu jako láskyplná matka, ale většinou mně to stojí strašné přemáhání, abych se usmívala a mluvila na něj. Beru slabou dávku antidepresiv, ale myslím, ze klasickou depresí netrpím. Mám chuť sportovat, studovat, číst knihy, ....... Jen nemůžu. To, že si miminko občas vezme na starost manžel či babička a teta mi moc nepomáhá. Vždy pak jen sedím a užíván si toho luxusu samoty, aniž jsem schopna cokoliv dělat. Jsem dost zodpovědná osoba, abych dítě opustila či ho svými splíny nějak duševně poškodila, ale jsem moc nešťastná. Mám nějakou šanci na zlepšení stavu? Děkuji předem za odpověď.