závislost na matce

Dobrý den paní magistro. Obracím se na Vás s prosbou o radu. Máme 2,5 letého syna Matyáše. A právě řešíme dva problémy, se kterými si moc nevíme rady. Ten první je závislost Matyáše na mně. Vždy byl na nás (na mně a na manželovi)hodně závislý (babičky nejsou), byl a je pořád jen s námi. Není izolovaný od dětí, ani od společnosti dospělých. Máme spoustu aktivit, je dost ve společnosti jak dětí, tak i dospělých. Ale vždy tam musí být maminka, maminka musí všechno dělat s ním (např.ve cvičení kotouly, v solné jeskyni bagrovat apod.). Společnost velmi potřebuje, ale na druhou stranu se tam necítí moc dobře. Např. ve cvičení na začátku vše probíhá normálně, najednou se to zlomí, M. začne plakat, táhne mě pryč, nechce se na děti ani dívat..většinou tam zůstaneme, do ničeho ho nenutím, jen se dívám, uklidní se, pak se začne dívat taky, pak smát a pak se i zapojí.Ale musím vše s ním..nedokážu přijít na to, co mu vadí, proč to nechce dělat (je velmi šikovný, učí se rychle).Co převládne tu dětskou zvídavost a to, že může řádit. Přitom je tak živý, usměvavý, zvědavý, vynalézavý--prostě normální dítě...myslím si, že s tím souvisí ten náš problém. Jeho závislost na mně. Jak jsem psala na začátku, tak to bylo vždy. Ale dostává se to dost do extrému. Nikdy nebyl problém, abych mohla odejít. Byl rád s manželem. Vlastně je rád i teď.Hrají si spolu, blbnou, ale já musím být u toho. Nemůžu teď nikam odejít, ani do jiné místnosti, natož na nákup. Vše musím dělat já-pomáhat při jídle, koupání, číst mu apod...pokud to tak není, pokud mu chce např.číst manžel..syn dostane záchvat lítostivého pláče, a pak je to dost náročné, protože se ho pak nemůžu ani dotknout, natož obejmout, nemůžu být ani u něj ani jít pryč, odvést pozornost na něco jiného absolutně nezabírá, mluvení na něj, ani mlčení nefunguje. Nemůžu jít ani na WC-jde za mnou, strká mi tam ruku ať nečurám, když vařím, strká mi ruce do sporáku, ať nevařím apod. No prostě v tom záchvatu vzteku, lítosti nemůžu vlastně nic. Přiznávám, že to pak nezvládám ani já. Protože jsem bezradná, unavená, jsem s ním pořád.( Všechny mé koníčky, odreagování (protože jsou všechny mimo domov)vzali zasvé.)Snažím se s ním o tom pak mluvit, ale řekne, že o tom nechce mluvit, že si o tom nebudeme povídat.Když se uklidní(a to je právě to, co nezvládám, že jsem nenašla recept jak ho uklidnit, po hodině to vždy nějak přestane), chová se jakoby se nic nestalo-veselý, usměvavý. No a to je náš druhý problém. Tyhle záchvaty, které jsou teď docela často..když přijde domů manžel, hned mu to syn sám vypráví, že plakal, vylíčí mu celou scénu sám... Snad je to srozumitelné. Velmi děkuji za odpověd.