Očkování proti infekcím historicky prokázalo, že je úspěšným prostředkem, jak bránit vzniku a šíření infekčních onemocnění mezi lidmi. Je zřejmé, že v celé medicíně prozatím neexistuje lepší způsob, jak dosáhnout snížení počtu infekcí. V současnosti se v České republice vyskytuje málo infekčních nemocí, proti kterým se pravidelně očkuje. Tato skutečnost často vyvolává nejen u laiků, ale někdy i u odborníků pocit, že očkovat již není nutné.
V nemocnicích se lékaři nesetkávají s dětskou obrnou, záškrtem, tetanem, spalničkami, zarděnkami a příušnicemi. Pokud se některé z uvedených nemocí objeví, je to považováno za raritu a nemocnému je věnována zvláštní pozornost. Nebo na druhou stranu není onemocnění zpočátku vůbec rozpoznáno, a tak zdravotničtí pracovníci jsou velmi často prvními nemocnými. Tyto skutečnosti potvrdila epidemie spalniček v Ústeckém kraji v roce 2014, kdy primární onemocnění bylo importováno ze zahraničí.
Velmi rychle se zapomnělo, že se ještě několik desítek let po druhé světové válce u nás vyskytovaly desetitisíce případů infekčních nemocí. Poté, co bylo roku 1958 zavedeno očkování proti dávivému kašli, poklesl výskyt během několika málo let z třiceti tisíc na 657 případů. Zavedením očkování proti spalničkám v roce 1969 počet případů také klesal. Naprosto identická situace nastala i poté, co se roku 1986 začala podávat všem lidem očkovací látka proti zarděnkám.
Pro ilustraci je uvedena tabulka, která ukazuje počty hlášených případů jednotlivých infekčních onemocnění od roku 1955 .
Hlášená infekční onemocnění, proti kterým se provádí pravidelné očkování (Česká republika, děti 0 až 14 let, období 1955 až 2000, desetileté kohorty):
Autor:doc. MUDr. Tomáš Honzík, PhD. a doc. MUDr. A. Pařízek, CSc.
Kniha o těhotenství, porodu a dítěti, Galén, Praha 2015
sdílet