Když jsem svého Josífka nosila ještě v bříšku, často jsem přemýšlela nad tím, jak zvládnout ten okamžik, kdy se bude chtít dostat na svět. Porod.
V knížkách a časopisech byl porod popsaný docela jasně. Od prvních stahů, po všechny doby porodní, dýchání, až po možné komplikace a způsoby porodu. Takže teoretickou přípravu jsem měla v malíčku.
Spolu s ostatními maminkami jsem navštívila všechny lekce předporodního kurzu, tzv. psychoprofylaxe. Tam nám znova zopakovali informace o porodu, o kojení, naučili nás dýchat a ukázali nám porodnici, ve které budeme rodit.
A to už jsem měla pár týdnů do porodu. Samozřejmě, že už jsem se nemohla dočkat. Strach jsem neměla snad ani trošičku, jen jsem se těšila, až u sebe budu mít svého drobečka. Některé z vás si určitě ještě pamatují, kolikrát už TO byly jasně předporodní pocity a byla jsem si jistá, že večer už pojedu :-)
V pátek, 7. února jsme si šli normálně lehnout a žádné předporodní pocity jsem neměla.
Kolem jedenácté hodiny se mi začalo svírat břicho. Ale tohle rozhodně NEBYLO ono. Bolelo mě břicho a bylo to URČITĚ z pečeného jelita, které jsem měla k večeři…
O hodinu později mi bolesti břicha začaly připadat podezřele pravidelné. Tak jsem si je začala stopovat. Jednou jedenáct minut, potom patnáct. Naštěstí bolest nebyla tak hrozná, abych nemohla usnout, takže jsem zavřela oči a spokojeně spala asi do jedné.
Jelito asi začalo pracovat intenzivněji a já jsem se vzbudila v polovině úprku na záchod. Když jsem si lehla zpátky do postele a bolest se vrátila, zase jsem začala stopovat. A tehdy jsem si poprvé pomyslela … “Tak to už bude ONO“. Protože břicho se mi stahovalo v pravidelných křečích, po jedenácti minutách. A co jsem udělala? Napsala jsem Lhase, že asi bude brzy na světě další miminko-in…
Ve tři hodiny se pravidelné křeče dostavovaly pravidelně po devíti minutách. Ale já jsem byla pořád klidná. Cesty vypadaly z okna sjízdně a Toníček tak spokojeně chrupkal. Tak jsem mu jen zašeptala do ouška, ať ještě odpočívá, že za chvíli asi pojedeme rodit.
Bolesti, budu jim už raději říkat stahy, byly docela pravidelně po sedmi minutách. Na hodinách bylo něco kolem šesté hodiny ranní. Potichoučku jsem si vyčistila zuby, osprchovala jsem se a umyla si vlasy. Sbalila jsem kartáček, rozečtenou knížku a vyšívání. A vzbudila jsem rodiče, abych jim řekla, že jedeme rodit. Nevím, jestli jsem udělala dobře, protože oba dva vyskočili z postele a začali zděšeně poletovat po domě, jestli mám všechno, jestli tam zvládneme dojet sami a jestli je to opravdu ONO. Mamince se to nějak nezdálo, protože jsem vypadala docela vesele ... ještě jsem chystala snídani a foukala si vlasy. Jen občas jsem se v křeči skrčila do předklonu a čekala až stahy přejdou.
Snídaně byla na stole a byl konečně čas vzbudit Toníčka. Nasnídali jsme se, sbalili tašku a vyjeli jsme. Stahy jsem měla pravidelné, po pěti minutách ... a porodnici ve městě, asi šestnáct kilometrů od naší vesnice. A bylo sedm hodin ráno…
sdílet