Že ticho léčí je pověra. Ticho většina lidí nechce. To, co považují za ticho, je soubor šumů a hluků, na než si zvykli. Hluk je rušení této ustálené zvukové kulisy.
Znáte příběhy lidí trpících nespavostí, když byli připraveni o hluk Svatojanských proudů za okny nebo o řinčení nočních tramvají v prázdninové lesní tišině. Ticho vadí i většině nemocných. Ticho je izolace. Lidé, kteří se účastnili pokusů s absolutní izolací člověka po uzavření v temných zvukotěsných prostorech, udávali jako nejhorší problém ticho, ztrátu sluchových vjemů. Nepěkných epitet se k tichu váže daleko více než pěkných. Mluví se o zlověstném tichu, o tichu před bouří, o mrtvolném tichu. Hluchoněmí lidé jsou ve smyslu společenského kontaktu více izolováni od okolí než slepí. I když ticho lidí izolovaných v pustině není vlastně to pravé ticho – absolutní ticho, které máme na mysli -, stejně je trápí. Robinsoni, nemajíce Pátky, mluví sami se sebou. Ticho je synonymem nebezpečí. Mnoho lidí, kteří se octnou sami obklopeni tichem, začne pískat, zpívat, začne zvučit.
Ticho nestimuluje vývoj dítěte. Jedním z největších handicapů dětí vychovávaných mimo rodinu je nedostatek zvukových podnětů. Sestry v nemocnici vedeme k tomu, aby na hospitalizované děti stále mluvily. Slovo je kontakt, slovo je zprostředkovatel citu. Již po prvních týdnech život zažije každá všímavá maminka báječnou chvíli, když dítě pod jejími mazlivými slovy náhle ztichne a naslouchá. Dítě úzkostlivé ticho nepotřebuje ani během usínání. Má usínat v klidné kulise domácích hluků a šumů. Výchova v přílišném tichu neurotizuje.
Ticho je i synonymem smutku. Ticho bývá na hřbitovech. Nevím, proč si lidé usmysleli, že nebožtíkům by vadila hudba, zpěv nebo hlasitější lidský hovor. Smutní, ztichlí, do sebe ponoření lidé bývají nemocní. Nemocní a trpící mluví tichým hlasem. Prostě na tichu není nic pěkného. Ticho, které považujeme za spásu, následuje jen chvíli po umlknutí nějakého nepěkného, stereotypního zvuku.
Abychom byli spravedliví, je také nějaké hezké ticho? Ano, je to ticho mezi dvěma milujícími se lidmi, kdy není slov třeba a mluví oči a doteky. Pak ticho těsně před prvním novorozeneckým křikem. Pak ticho zimní mrazivé noci s nebem plným hvězd. Ale ani toto ticho netrvá dlouho. Naštěstí ho za chvíli poruší blížící se praskání sněhu pod kroky blízké osoby. Bude znít lidské slovo a možná i hudba. A i kdyby bylo mlčení, ticho nebude. Budou tlouci blízká srdce.
Zdroj: Rady venkovského lékaře, kapitola 64
doc. MUDr. Ivan Novák, CSc.
sdílet