Očkování má v lidské populaci dvě základní funkce: individuální a kolektivní. Na individuální úrovni musí chránit očkovaného člověka, aby infekcí neonemocněl. Pomocí pravidelného plošného očkování se naopak snažíme docílit proočkování co nejvyššího počtu lidí.
Pokud vakcínu proti určité infekci dostane velký počet lidí, tedy je-li proočkovanost v populaci vysoká, lze hovořit o takzvané kolektivní imunitě. Ta brání oběhu infekčního původce a ochrání tak některé neočkované lidí. Vysoký počet očkovaných v populaci musí být dodržován, a to s ohledem na vlastnosti původce nemoci. Například pro přerušení šíření spalniček musí být očkováno okolo 95 % populace, zatímco pro zamezení šíření chřipky postačuje proočkovanost okolo 80 %.
Kolektivní imunita je důležitá zvláště v posledním desetiletí, kdy některé děti nejsou očkovány, ať už z důvodu rozvoje nežádoucích účinků nebo na přání rodičů, a spoléhá se na kolektivní imunitu, která u nich znemožní vznik onemocnění. Zavedené očkování vždy sníží počet nemocných na patřičnou infekční nemoc. V očkování se ale musí pokračovat i přes to, že se v dané zemi už žádná nová onemocnění neobjevují. Snížení proočkovanosti například kvůli nedůvěře v očkovací látku vede vždy ke zvýšení počtu nemocných i k následné úmrtnosti na infekční nemoc. Kdyby se v České republice přestalo očkovat proti běžným dětským nemocem, musí se počítat s tím, že brzy zemře stejný počet lidí jako před zavedením očkování. Počty úmrtí na infekční nemoci jsou pro představu uvedeny v tabulce.
Úmrtí na infekční nemoci, proti kterým se provádí pravidelné očkování (Česká republika, děti 0 - 14 let, období 1946 - 2000)
V závorce jsou uvedena úmrtí dětí do 1 roku.
Autor: doc. MUDr. Tomáš Honzík, PhD. a prof. MUDr. A. Pařízek, CSc.
Kniha o těhotenství, porodu a dítěti, Galén, Praha 2015
sdílet