Medicína byla vždy považována za královnu věd a lékaři byli v každé společnosti vysoce ceněni. U nás však v současné době vážnost této profese výrazně poklesla. Stát se lékařem znamená absolvovat velmi náročné studium na vysoké škole a v soustavném vzdělávání nepřestat ani po mnoha letech praxe. Ohodnocení plného pracovního nasazení zdravotníků je v České Republice nízké a i prestiž povolání utrpěla. Premiant gymnázia si dobře rozmyslí, zda zvolí 6 let studia, dalších 5 let přípravy k atestaci, bezesné noci ve stresu na službách za špatný plat, a nebo vystuduje ekonomii či práva. Dobrý lékař má rád svou práci a bere jako svou povinnost pomáhat nemocným, bojovat s chorobami a starat se o zdraví svých pacientů. Každý lékař je však také člověk, který potřebuje i spát, jíst, někde bydlet a v neposlední řadě se věnovat i své rodině a zálibám.
Nedávno oběhl Českou Republiku ironicky pravdivý vtip, že práce lékaře je poslání, neboť kdyby to bylo povolání, bylo by zaplaceno.
Česká Republika se pyšní velmi vysokou úrovní zdravotní péče, která je srovnatelná se západními rozvinutými zeměmi. V porovnání s nimi je však na tuto péči vynaloženo mnohem méně finančních prostředků. Jak je to možné, když ceny léků jsou u nás jedny z nejdražších v Evropě, lékařské přístroje mívají vyšší pořizovací cenu a částky za jakékoliv stavební práce a rekonstrukce jsou téměř závratné? Vše zachraňují velmi nízké náklady na mzdy zdravotníků.
Lékaři musí podle zákona poskytovat léčebnou péči na úrovní poznatků současné vědy, ale přitom jsou nuceni snižovat náklady na léčbu i při rostoucích cenách léků a spotřebního materiálu. Překročení „limitů“ stanovených zdravotní pojišťovnou se „trestá“ neproplacením provedených výkonů. Naše republika si nemůže finančně dovolit poskytovat zdravotní péči ve stávajícím rozsahu a to platí v době probíhající finanční krize dvojnásobně. Již 20 let však lékaři neúspěšně požadují reformu zdravotnictví, která by měla mimo jiné určit, na jakou úroveň léčby prostředky v pokladnách pojišťoven máme. Nedávné zavedení „poplatků“ vylepšilo situaci pouze soukromým lékařům a lékárnám, ale pro nemocniční lékaře znamenal tento krok pouze další povinnosti spojené s administrativou při jejich vykazování.
Můžeme se dočíst o krásných průměrných platech lékařů v nemocnicích, ale to je pouze polovina pravdy. Jak se takový plat vypočítá? Má-li lékař plný úvazek v nemocnici, sečte se tabulkový měsíční plat (konkrétně u lékaře s desetiletou praxí a po složení všech potřebných atestací je hrubá mzda 25 640,-) s případnými příplatky (rizikový příplatek při práci na onkologii nebo v infekčním prostředí je 600,-) a mzdou za služby (přibližně za dalších 100, ale mnohdy i 160 hodin k úvazku navíc, včetně příplatků za víkendy a svátky). Když však čistou mzdu vydělíme počtem skutečně odpracovaných hodin, dostaneme se na hodinový výdělek, za který nebude pracovat ani pomocný stavební dělník (česky nemluvící kopáče kanálů se vám stěží povede sehnat pod 120 „čistého“ za hodinu). Jiná je situace u mladých lékařů, kteří mnohdy v nemocnici pracují 8 hodin denně 5 dní v týdnu, avšak oficiálně mají nižší pracovní úvazek (běžně 0,2 nebo i nižší). Jejich výplata se tedy skládá z 0,2 násobku tabulkového platu a mzdou za odpracované hodiny ve službách. Pro výpočet průměrné mzdy se vše přepočte na úvazek 1,0 – to znamená vynásobí pěti a jsme na přibližně 70 000 korunách. Když do výpočtu průměrného platu zahrneme i lékaře na vedoucích místech (ředitelé nemocnic, náměstci, někteří přednostové a primáři), máme pravdu celou a lékaři samotní se nestačí divit, jak se dle těchto čísel údajně mají dobře.
Dalším žhavým tématem je obcházení zákoníku práce v mnohých nemocnicích. Lékařů je nedostatečný počet na to, aby pokryli nepřetržitý provoz na mnoha odděleních. Podle zákoníku práce může lékař pracovat pouze 24 hodin, pak musí následovat přestávka na odpočinek alespoň 24 hodin. Běžnou praxí však je, že má lékař s nemocnicí uzavřeny 2 smlouvy současně: Pracovní smlouvu na práci lékaře a Dohodu o pracovní činnosti na zajištění pohotovostní služby. Výsledkem může být to, že lékař nastoupí v pátek ráno do běžného provozu, od půl čtvrté plynule pokračuje v práci, avšak již na „Dohodu o PČ“, takto funguje do pondělního rána, kdy se opět vrátí k pracovní smlouvě a po dalších 8,5 hodinách práce v plném provozu jde konečně domů. Celkem 80,5 hodin nepřetržitě v práci, kdy musí zajistit péči o pacienty na lůžkovém oddělení, ošetřit ambulantní pacienty, přijmout, diagnostikovat a léčit akutní případy, provést neodkladné operace, případně odvést několik porodů. Spát je možné jen v přestávkách, kdy zrovna na ambulanci neklepe další pacient nebo nezvoní telefon. Podle statistik se lékaři dožívají významně nižšího věku a častěji trpí srdečními a cévními chorobami, mají vyšší výskyt cukrovky a dalších nemocí, na jejichž vzniku se výrazně podílí stres a nedostatek kvalitního odpočinku. Pohotovostní službu je však nutné v potřebné míře zajistit a nemocnice lékařům jinou možnost nedávají. Obrazněji řečeno: nemocniční lékař sloužit, až na výjimky, musí.
K devastaci došlo i v systému vzdělávání zdravotníků. Mladí lékaři v přípravě na atestaci musí absolvovat přibližně 1 rok povinných stáží. Tyto stáže nelze vždy zajistit v menší nemocnici a jejich cena se pohybuje kolem 10 000 korun za měsíc a mnohdy je navýšená o poplatky za ubytování nebo dojíždění. Mnohé nemocnice se odmítají finančně podílet na těchto nákladech. Lékařům před atestací pak nezbývá, než absolvovat stáže na vlastní náklady, mnohdy z neplaceného volna nebo na úkor dovolené, nebo podepsat s nemocnicí nevýhodné stabilizační smlouvy. Výsledkem všeho snažení a složení atestační zkoušky je získání specializace a tím i větší zodpovědnosti a zvýšení platu o pár stovek měsíčně.
Dosavadní snahy lékařů o nekonfliktní řešení neutěšené situace zatím vždy skončily neúspěchem. Odpovědí byly schválené plánované škrty ve zdravotnictví pro rok 2011 v souvislosti s novou „Úhradovou vyhláškou“ a další snižování platů zdravotníků kvůli rostoucímu zadlužování státu. Chápu, že pohár trpělivosti mnohých lékařů již přetekl a že využívají svého práva na podání výpovědi a požadují lepší platové i pracovní podmínky. Když vidím lékaře po vyčerpávající víkendové službě nebo po dlouhé a náročné operaci, kdy v jejich rukou byly životy pacientů, když srovnám jejich zodpovědnost se zodpovědností stejně placeného kopáče nebo bagristy, musím být na straně lékařů. Zaslouží si adekvátní odměnu za svou práci.
Pokud by nedošlo k dohodě mezi lékaři a vládou, hrozí, že 4 tisíce nemocničních lékařů, kteří dosud podali výpověď (z celkového počtu 10 000), nenastoupí 1. března 2011 do nemocnic. Následné výrazné snížení dostupnosti lékařské péče se může dotknout každého z nás. Doufejme, že pan ministr vyslyší požadavky lékařů, začne s nimi jednat a k ohrožení zdraví ani životů samotných pacientů nedojde.
Autor: MUDr. Iva Pinkavová
sdílet