KNIHY
Knihy provázejí lékaře po celý život. Jsou symbolem jeho studií. Skripta se sice také objevují, ale knihy jsou knihy. Zůstanou symbolem nutnosti studovat celý život i v příštím tisíciletí informačních dálnic, plných jednotlivých přetisků článků, krátkých souhrnů na počítačových disketách a stručných výtahů na různých mikrofiších.
Knihy byly mou láskou již na základní škole. Dodnes mi občas můj syn vyčítá jako nemravné mé počínání během školní docházky, kdy jsem po obdržení školních knih pro další ročník nevydržel touhu poučit se a během prázdnin jsem je přečetl. To jsou ty knihy otíračky obzorů, uvaděčky do nějaké tajemné zahrady. Knihy tajemné jako neznámý les, kde nevíte, co bude za příštím stromem.
Během studií pak přijdou i knihy otravné. Prvotní nadšení již vyprchalo, už se neučíte ani se strachem, že vás vyhodí, ale prostě tuhle bichli musíte za týden přečíst. To třeba třicet stránek denně, a tak „makáte“. Později, když už věcem rozumíte, dostáváte odbornou literaturu do ruky a hodnotíte ji kriticky. Kdo zase odkud cosi opsal, co to bude za slátaninu. Hodnoty literární slušné, ale obsah k ničemu. Jindy zase nabité fakty, ale nelze se tím pročíst skrz. Knihy, které prolistujete a řeknete – no a co? Ale pak přijde ta chvíle a vy čtete, čtete a čtete. Je to KNIHA. Většinou jde o dílo kolektivní. Přesto je jasné, že ti,co to psali, věci prožili, sahali na ně, vidíte mezi řádky tisíce nemocných, dny úspěchů a probdělé noci proher. Takové knihy k vám přijdou jen občas, jednou za mnoho let. A je jedno, zda to jsou „jen“ příručky nebo objemné monografie.
Pak jsou knihy vaše vlastní, které jste napsali. Jsou jako vaše děti. Jste na ně pyšní, rádi se jimi chlubíte a máte sklon jim odpustit nějakou tu chybičku. Nesmíte se za ně stydět a musíte za nimi stát. jsou něčím, co po vás zůstane. I v těch odborných textech by mělo být kromě obecně platných faktů něco, co nemohl napsat nikdo jiný. Váš názor, váš postoj, váš život.
Už jsem se mnohokrát v nemocnicích stěhoval z pokojů do pokojů. Nábytek se dá použít, stěny se dají vymalovat, ale to, co si přináší člověk s sebou, to nezaměnitelné, vlastní, jsou knihy. V posledních letech je to vždycky jeden prádelní koš. Moc nevyhazuju, ale ani moc nepřibývá. Těch kultovních, rozechvívajících, je pro mě už málo. Stárnu. Měl bych si své knihy už začít stěhovat domů.
Zdroj: Doc. MUDr. Ivan Novák, CSc. - Rady venkovského lékaře
sdílet