Bohužel ne vždy. A rozhodně neplatí – ve zdravém těle zdravý duch. Takže si vezměte třeba některé vrcholové sportovce a jejich interview. Ale mají vůbec vrcholoví sportovci zdravé tělo?
Vrcholový sport tělo nesporně opotřebovává a zatěžuje. Rozhodně by mu neměl být vydán všanc rostoucí organismus. Ctižádostivé maminky a tatínky, kteří kompenzují vlastní sportovní a životní neúspěchy mrzačením rostoucího těla svých dětí, ale budeme těžko přemlouvat. Investují statisíce s vidinou milionů – a náhle v klíčovém okamžiku přechodu mezi dorostem a dospělou kategorií bum ho: nemoc, láska, kamarádi a pití, nebo prostě jen to, že to nejde tak, jak by bylo potřeba, a všechno se hroutí. Budoucí mistr světa nic neumí, protože bylo již předem dáno, že nebude muset nic umět – bude ho živit sport. Asi by měla lékařská věda ostřeji a aktivně vystoupit na obranu holčiček ničených sportovní gymnastikou a chlapečků každý den týraných několikahodinovým tenisovým martyriem.
Takže je rekreační sport zdraví prospěšný? Většinou asi ano. Rekreační sport se však stal bohužel v poslední době polem, kde řádí snob. Lyžování se stalo přehlídkou desetitisícových investic do vybavení pro lyžaře, kteří se neudrží na vleku. Cyklistika se stala prostředkem pro to, jak předvést poslední brýle, rukavice, tričko a hlavně kolo, které stojí tolik co auto, na půlhodinové vyjížďce „za Prahu“. Přitom nezbyly peníze (nebo by to kazilo elegantní vzhled?) na to nejdůležitější, a to je přilba. Každé dítě by mělo mít na kole přilbu – snižuje až o osmdesát procent nebezpečí poranění lebky a mozku.
Píše to nepřítel sportu? Určitě ne. Léta jsem hrál fotbal a ještě nyní vlastně žiju na fotbalovém hřišti. Sport miluju, strašně mu fandím. Ale miluju ten sport, co mám pod okny. Ty desítky kluků, kteří dopoledne dohráli zápas a odpoledne do toho už zase mydlí. Veselé lidi, kteří hrají volejbalové zápasy na pláži celé odpoledne „o pivo“. Obdivuji se dědovi s babičkou na běžkách ve stopě, i když lyže a větrovky vypadají jak z muzea knížete Harracha.
Sport může zdraví i škodit. Co ale zdraví rozhodně prospívá, je pohyb. Ideálním pohybem je chůze. Jízda na kole, kdy účast celé rodiny (alespoň děti mají určitě na hlavách přilby) brání závodním tempu a krajinu vidíme najednou tak trochu jako ze hřbetu koně. Na běžkách ve stopě, sníh se třpytí a vrže… Žádná střediska vrcholového ničení těla a krnění mozku, ale u každé školy malý asfaltový nebo betonový plácek s jedním basketbalovým košem a jednou házenkářskou brankou. Za největší sportovní úspěch bych považoval, aby každé šestileté dítě umělo plavat. Aby každý dvacetiletý muž uběhl 1500 metrů a na konci nebyl převezen na jednotku intenzivní péče. Aby už nikdo neřekl klukovi, který si přijde zahrát fotbal, že musí mít tolik a tolik centimetrů, jinak nelze, nebo – že musí zhubnout, a pak ať přijde.
Ale asi to nepůjde. Rychlokvašení (nebo již dlouhá léta pomalukvasící?) milionáři se rozhodli, že si koupí fotbalová a hokejová mužstva. Již kvůli postupu ze IV. do III. třídy fotbalových soutěží se uplácí rozhodčí a soupeř… Nebýt dokonalých testovacích zařízení, budou slávou opojení šílenci nutit dětem jedovaté látky, aby „byly nejlepší“.
Takže co s tím? Beru spravedlnost do vlastních rukou: „Kluci, pojďte si zakopat…! A na pět minut mě nechte hrát s vámi, víc už bych nevydržel…
Zdroj: Rady venkovského lékaře, kapitola 5
doc. MUDr. Ivan Novák, CSc.
sdílet