Zpracování a skladování pupečníkové krve
Současně se zřízením bank pupečníkové krve bylo základním požadavkem vypracování podmínek sběru, zmrazování a skladování pupečníkové krve a úprava těchto úkonů. Buňky z pupečníkové krve lze v zásadě odebírat dvojím způsobem, a to buď in utero z placenty před porodem nebo z placenty po porodu (Stanworth et al., 2001). Většinou se využívá posledně zmíněná metoda.
Prvním krokem v procesu zpracování je redukce objemu pupečníkové krve, neboť dlouhodobé skladování jednotek pupečníkové krve v prostoru s tekutým dusíkem je velmi drahé a množství uskladnitelných jednotek může být limitováno skladovací kapacitou.
Metody určené k redukci objemu mohou být tyto: sedimentace červených krvinek (např. s použitím hydroethylového škrobu nebo jiných koloidálních látek) nebo separace buffy coat (vrstva mononukleárních bílých krvinek vznikající na rozhraní mezi vrstvou červených krvinek a plazmy). Při uplatňování moderních separačních postupů jsou ztráty buněk obvykle nepatrné (Rubinstein – Stevens, 2000).
Následující zmrazování je jedním z kritických kroků při skladování pupečníkové krve. Při postupech běžně využívaných v současnosti se jako kryoprotektant (sloučenina blokující tvorbu ledových krystalů uvnitř buněk) používá dimethylsulfoxid (DMSO) obvykle v 10% finální koncentraci. Buňky se za postupného (naprogramovaného) zmrazování s přísně regulovaným tempem zchladí na -179 °C a skladují v parách tekutého dusíku. Životaschopnost buněk v jednotkách pupečníkové krve skladovaných v mražené podobě byla dosud vyspělou technikou posuzována (stanovením kmenových buněk v NOD/SCID myši a spočítáním progenitorových buněk) nejvýše po patnácti letech uskladnění (Broxmeyer et al., 2003) a v množství použitelných kmenových buněk nebyly zaznamenány významné ztráty.
zdroj: ARCHIV BUNĚK
(Júlia Gidáli, Mónika Eckschmiedt, Tibor Bakács)
sdílet