Jak se máš, těhulko?

36. týden těhotenství – to už je bříško pořádně à la nafukovací balon, v chůzi začínám imitovat Kačera Donalda a naše drahé miminko se mne zevnitř snaží usilovně rozepřít. Nejzábavnější to je, když se protáhne napříč a ručkou mi uštědří "protáhnutí" do močového měchýře a nohou směrem ke žlučníku (usuzuji tak podle polohy z posledního UZ).

obr1_10069.jpgNevím, jestli je to normální, ale v posledním týdnu jsem začala mluvit sama se sebou. Původně jsem si myslela, že to přijde až po narození miminka, kdy si budu samomluvou vynahrazovat nedostatek konverzace s dospělými.

Také jsem si párkrát myslela, že už je to tady! A ten pocit, co to doprovázel, byl zvláštní. „To přeci nemůže ještě být porod. Panebože, ať ta bolest přejde.“ Přešla – ano, je to nelehké vtěsnat do jednoho těla, respektive do břišní dutiny větry, potravu a miminko… Ale stejně si to vemte, je zajímavé, že člověk ví, že něco má přijít, ale brání se tomu. Přitom jiné řešení nemá, respektive je lepší, když už to má za sebou. A tohle platí obecně – dá se to aplikovat, myslím, na tisíc jiných situací… Jistě samy na takové přijdete.

A abychom to nebyli my, tak samozřejmě na poslední chvíli jsme si vymysleli akci Kulový Blesk. Při stávajícím uspořádání nábytku nám tu či onde i po určitém přeházení neustále nějaký ten kus přebýval – lavice, křesla, stolek… Nápady, jako dát je na skříň nebo zavěsit pod strop, obr2_10069.jpgjsou utopistické a jsou výkřikem zoufalství… Dospěli jsem tedy k názoru, že prohodíme pokoje, takhle snad na milimetr přesně vyjde umístění nábytku jakž takž.
Ano, měsíc před příchodem miminka :-) Ono se nám vpodstatě do toho moc nechtělo – to není jenom šoupnout skříní sem, peřiňákem tam – ale je třeba vyndat porcelán, oblečení, vymalovat, … zkoordinovat lidskou sílu.

Tak nám držte pěsti, aby miminko počkalo na termín T a my jsme naši šílenou akci stihli úspěšně provést!