První porod on-line v České republice

Zdravotnictví nezůstává stranou. Zejména internetové prostředí ovlivňuje naši práci tak, že bychom ještě před několika lety mluvili o představách z oblasti science fiction. Vedle komunikačních možností  mezi lékaři, nemocnicemi a různými odbornými institucemi z celého světa je internet  zdrojem často život zachraňujících informací. Dokladem toho je i český porodnický projekt SOSporodnice, který letos vzbudil zájem odborníků i v zahraničí.

22. 12. 2004  byl v porodnici „U sv. Apolináře“ poprvé v České republice realizován projekt „porod on-line“. Porod dítěte, byl  on-line přenášen otci, jenž nemohl být u porodu přítomen. 

Nápad vznikl před  více než čtyřmi lety. Tehdy v této porodnici rodila žena, jejíž manžel byl dlouhodobě pracovně na Blízkém východě. Pracoval zde  jako kapitán velkého dopravního letadla. Během porodu si budoucí matka posteskla, že má smůlu, když manžel je tak daleko od místa, kde se jim právě rodí jejich dítě. Poznámka, že  by mohl tak leda pomoct internet, patřila tehdy do kategorie poznámek jen úsměvných, které měly rodičku spíše odreagovat.  O dva roky  později, 22.2. 2002, začíná svoji činnost internetový sever Porodnice.com.  A od samého počátku jeho zakladatelé počítali i s uplatněním on-line přenosů. Čas šel neúprosně stále dopředu, náš server procházel  celou řadou změn.  Po  letech se dokonce podařilo získat i další adresu, www.porodnice.cz, a server se stal největším internetovým portálem pro těhotné ženy v zemi. 

Pro relizaci projektu „porod on-line“ však nastal hlavní impulz před několika týdny. V porodnici „U sv. Apolináře“ se opět objevila ta samá žena, která  zde porodila před čtyřmi lety svého syna v nepřítomnosti manžela. Dnes její muž pracuje jako kapitán Boeingu B747-400  v Jižní Koreji a je historicky prvním českým kapitánem stroje, který každý zná pod názvem Jumbo.  Tento manželský pár  byl rozhodujícím katalyzátorem pro přípravu  a realizaci projektu  programu „porod on-line“. Program má sloužit internetovému přenosu porodu pouze otci, partnerovi, který se z nejrůznějších důvodů nemůže zúčastnit porodu svého dítěte. Tedy zásadně pouze osobě, která bude mít se souhlasem rodičky přístup pod heslem. Očekávali jsme, že důvody budou  v naprosté většině pouze pracovní. Přípravy na první porod on-line běžely v plném proudu, aniž bychom tušili  cesty osudu, kterými bude provázen.

Manžel těhotné ženy  měl možnost na několik dní navštívit Prahu. Shodou okolností v době termínu porodu. Zastavili jsme proto práci na přípravě přenosu, protože muž měl možnost nakonec být u porodu fyzicky. Jen si však se svým synem odskočil na návštěvu svých rodičů na Moravu, tak se u dítěte objevila zcela banální dětská infekční nemoc, plané neštovice. Jenže maminka chlapce tuto chorobu nikdy neprodělala a v případě, že by krátce před porodem onemocněla, tak by hrozilo vážné infekční  onemocnění  ještě nenarozeného nebo právě narozeného dítěte.  A tak otec se synem museli zůstat proti své vůli na Moravě. V Praze zatím týmy porodníků, infekcionistů a neonatologů časovaly podle znalosti inkubační doby správný termín umělého vyvolání porodu, aby dítě nebylo infekcí ohroženo, až matka s největší pravděpodobností také neštovicemi  onemocní. Mimochodem ve sběru posledních vědeckých informací pomohl opět internet,  když jsme se opírali o zkušenosti zejména australských a anglických  lékařů. 

Přestože se v dané chvíli  jednalo o zcela podružný problém, tak se naplno opět rozjel projekt „porod on-line“.  Otec nebyl sice v Soulu jako pilot, ale paradoxně na Moravě, se synem v karanténě. Na rozdíl od porodu, který probíhal hladce a zcela bez komplikací, nastalo s prvním přenosem mnoho potíží. Ty byly dány tím, že práce na jeho přípravě byly přítomností otce doma přerušeny a dále  mírou utajení dat a přístupu, které jsou u nemocničních zařízení nutné. Výstup na běžnou internetovou dráhu byl komplikován často novými a novými překážkami, až jsme začali být během dne porodu  nejednou skeptičtí. S otcem jsme byli ve stálém telefonickém kontaktu a zhruba v polovině porodu  nám  z Moravy telefonoval, že již svoji ženu vidí na monitoru svého osobního počítače.  Naše nadšení ale trvalo jen asi dvě hodiny. Právě se schylovalo ke konečné fázi porodu a dostali jsme zprávu, že se přenos z neznámých důvodů přerušil. Naši technici trénovaného a zkušeného pilota však navigovali a ten svojí šikovností nezklamal. Chyba přenosu  byla na straně jeho modemu, který zřejmě nápor přenosu dat již nevydržel. Skutečně na poslední chvíli se přenos podařilo obnovit a otec byl s námi opět v kontaktu a on-line při narození své dcery Aničky, která vážila 2980 g a měřila  49 cm.  Kdosi u porodu vtipně podotknul,  zdali by si otec nechtěl přestřihnout pupečník svého dítěte. Naše oči směřovaly ke stříbrné bedýnce kamery.  Troufám si na 100% tvrdit , že vlastníma rukama se to otci při internetovém porodu nikdy nepovede. Píšu raději vlastníma rukama, protože pomocí internetu se dnes již na dálku  i laparoskopicky operuje.

V porodnici „ U sv. Apolináře“ očekáváme během vánoc malou slavnost, očekáváme 4 000. porod, který se zde uskuteční v roce 2004. Kolik dalších on-line přenosů budem zprostředkovávat těžko říci, ale jsme připravení  podobná přání vyplnit i dalším zájemcům. 

Kdo se na prvním porodu on-line v České republice podílel a komu patří poděkování nejen naše, ale  zejména rodičů:

• Všeobecná fakultní nemocnice v Praze
• 1.lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze
• Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK a VFN v Praze 
• Internetový server www.porodnice.cz
• Firma Active 24
• Firma IS-DIC, která podporovala realizaci přenosu 
• Tomáš Burger
• Petr Knorr
• Bc. Ondřej Pekárek
• Ing. František Vaněk
• Richard Beneš
• Radek Vajner
• Tým porodních asistentek Gynekologicko-porodnické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze

prof. MUDr. Antonín Pařízek, CSc.