Ono se totiž moc nenosí přiznat, že vás těhotenství vůbec, ale vůbec nebavilo a porod nebyl taková brnkačka ani taková tragédie, jak vídáme ve filmech. Všude se mluví jen o tom, co prospívá dítěti, matka má prostě “jen” povinnost si to užívat. A běda jí, když si to neužívá.
Vlastin příběh
“Vlastně jsem si byla odporná, tohle nebylo moje tělo. Vyčistila se mi sice pleť, ale začaly mi padat vlasy a u zubaře jsem byla častěji než v náručí svého manžela. Téměř cizí lidé měli tendenci sahat mi na břicho nebo (a to mě dohánělo k zuřivosti) mi vrazili ucho do pupíku, aby mimi slyšeli. A já jen poníženě stála s čísi hlavou téměř v klíně a tupě se usmívala.
Poblázněné chuťové buňky
"Od čtrnácti let jsem vegetariánka, ale když jsem tehdy prošla kolem stánku s klobásami, bylo to horší, než odolat tabulce čokolády. Jednou jsem se přistihla, jak rozřezávám kyselou rybičku, vkládám do ní nakládanou papričku, to vše pocukrovávám a dávám do pusy. Fuj!
Naštěstí jsem nezvracela, ale těhotenstvím jsem se “pročurala”. Pro tyto účely jsem si ušila speciální „záchodový polštářek“, abych si v noci mohla alespoň opřít znavenou hlavu."
Porod „za rohlík“
"Sestra v porodnici mě vybízela, abych skákala na gumovém míči a já přitom nemohla ani pořádně stát. Zato jsem si vyslechla drbání porodních asistentek, které chválily cikánské matky, že prý “rodí za rohlík”, neřvou a nehrajou na porodním sále divadýlko. Umínila jsem si, že ze mě nevyjde ani hlásek.
Ve výsledku jsem se kousala do rtů a zarývala nehty do manželovy pomocné ruky. Sestře to bylo divné, a proto mě vybídla: “Klidně si zakřičte, maminko, uleví se vám.” A mně se spustila stavidla a začala jsem hystericky ječet. Manžel pak říkal, že to bylo fakt nesnesitelné a že mě sestřička musela proplesknout. To si ale moc nevybavuju."
Pomeranč uchem jehly
"Nemám ráda, když muži zlehčují menstruační bolesti a porodní teprve. Jak by jim asi bylo, kdyby měli prostrčit pomeranč špendlíkovou hlavičkou? Taky muž u porodu je sice hezký nápad, ale já ho v tu chvíli tak nenáviděla! On za to přece mohl, že mi tu rvou vnitřnosti! I když se dojemně snažil, přiznávám, že moc milá jsem na něj nebyla.
Myslím, že se personál musel docela bavit. Když mi muž radil, abych tlačila, dýchala a podobně, začala jsem na něj řvát, ať si to jde dělat sám, když je tak chytrý! No ne? Pod dohleden primáře mě zašíval nějaký mladinký, evidentně nervózní doktůrek. No a ten primář pořád: “Píchněte sem a 
píchněte tam.” Tak jsem se zeptala, jestli tam vyšívají, nebo co. Mladému doktůrkovi se tak rozklepaly ruce, že to musel dodělat primář. Bylo mi toho zajíčka líto, vlastně jsem byla jeho první, že jo?"
Bolest, na kterou se zapomíná?
"Když sestra důležitě oznámila, že máme dceru, bylo mi to od srdce jedno. Byla jsem jen vděčná, že to mám za sebou. Když mě pak chválila, že se mi opravdu povedla a je moc krásná, pomyslela jsem si: “To teda nevím, co na ní vidíš krásného.” Byla prostě ošklivá jako každé právě narozené dítě. A manžel? Dal si tři kafe, tak ho to zmohlo, chudáčka. Myslíte, že mě pochválil? Ne, jen mě uklidňoval, že příště to bude lepší.
Jaké sakra „příště“?! "
sdílet