Virginia Apgar byla americká anestezioložka. Narodila se 7. června 1909 v New Jersey a zemřela 7. srpna 1974 v New York City. Zavedla systém skórování novorozence po porodu, který se v upravené podobě používá dodnes.Virginia Apgar vystudovala medicínu v době, kdy vysokou školu navštěvovalo minimum žen. Po promoci na Columbia University v roce 1933 nastoupila nejprve na chirurgii. Na doporučení svého školitele, který viděl neutěšené postavení žen v tomto oboru, se po třech letech rozhodla věnovat tehdy nově vznikajícímu oboru – anesteziologii. Po roce práce u dvou zakladatelů americké anesteziologie Ralpha Waterse a Emory Rovensteina složila v roce 1939 atestaci z anesteziologie a ve stejném roce se stala vedoucí lékařkou anesteziologického oddělení Columbia Presbiterian Hospital. V roce 1949 se Virginia Apgar habilitovala na profesorku anesteziologie a stala se tak první ženou, která obdržela tento titul na College of Physicians and Surgeons na Columbia University.

V rámci své práce anesteziologa na porodnici se věnovala výzkumu změn novorozeneckého vnitřního prostředí při porodní hypoxii (odborný výraz pro nedostatek kyslíku) a též vlivu celkové anestezie rodičky na novorozence. V roce 1959 se stala vedoucí divize pro vrozené vady v National Foundation for Infantile Paralysis, nadaci původně založené prezidentem Rooseveltem za účelem podpory boje proti dětské mozkové obrně. Po zavedení preventivního očkování proti dětské obrně a ústupu tohoto problému do pozadí byla tato nadace reorganizována a Virginia Apgar byla postupně vedoucí divize pro vrozené vývojové vady, vedoucí základního výzkumu a vice­pre­zidentkou soudně znalecké komise. Značné množství své energie věnovala podpoře výzkumu vrozených vývojových vad a popularizaci jejich prevence. Během svého života získala mnoho ocenění a čestných titulů, mezi nimi je i čestný titul profesorky pediatrie na Cornell University v New Yorku, ocenění za vynikající práci od Společnosti amerických anesteziologů (Distinguish Service Award). Byla členkou americké gynekologicko-porodnické společnosti a čestnou členkou pediatrické společnosti.

V roce 1973 byla vyhlášena národní televizí v USA za Ženu roku a v roce 1994 byly vydány poštovní známky s jejím portrétem. Americká pediatrická společnost každoročně uděluje cenu za práci v perinatologické oblasti, která nese její jméno. Vedle velkého zaujetí a nasazení na poli profesním, byla též nadšenou muzikantkou. Hrála na violu a cello a věnovala se i studiu konstrukce strunných hudebních nástrojů. Její neutuchající pracovní a životní nadšení lze dokumentovat mnoha historkami, které vyprávějí ti, jež měli možnost se s ní setkat. Jedna z mála věcí, které prý neuměla, bylo mluvit pomalu. Tradovalo se, že musí mít v hrdle jeden otvor pro mluvení a druhý pro dýchání. Emeritní profesor pediatrie, gynekologie a porodnictví prof. Stanley James o ní prohlásil, že byla studentkou do posledního dne svého života, její zvídavost byla nenasytná, nikdy neustrnula. Byla lékařkou v pravém smyslu toho slova, skutečnou vědkyní, přítelem každého člověka, a v neposlední řadě opravdovou dámou.