Již dávno pozorovali lékaři, že když se krev rozdílných jedinců mezi sebou smíchá, někdy se srazí a jindy ne. Studium těchto zákonitostí vedlo k poznatku, že existuje několik krevních skupin, které lze mezi sebou mísit, pokud se dodržují určitá pravidla.
Takto byly objeveny zprvu tři základní krevní skupiny. Čtvrtou krevní skupinu objevil český badatel Jan Janský (1873–1921). Znalost krevních skupin umožnila bezpečné podávání krevních transfúzí, které až dosud znamenaly pro příjemce smrtelné riziko.
Stěna červených krvinek obsahuje bílkoviny nazývané aglutinogeny, které existují ve dvou druzích, označovaných jako A a B. Podle přítomnosti aglutinogenů v erytrocytu se rozeznávají 4 krevní skupiny.
Krevní plazma obsahuje protilátky proti bílkovinám červených krvinek (jsou také bílkovinné povahy) zvané aglutininy a označují se jako anti-A a anti-B).
Aglutininy plní roli »krevní policie«. Tolerují pouze vlastní aglutinogeny, resp. červené krvinky, které je ve své stěně obsahují.
Pokud by dostala pacientka s krevní skupinou A (tedy s krvinkami, které obsahují aglutinogen A a aglutinin anti-B) transfúzi krve krevní skupiny B (jejíž krvinky obsahují aglutinogen B), nastalo by shlukování (aglutinace) těchto krvinek a následně jejich úplný rozpad. Ostatní krvinky se chovají podobně. Rozpad červených krvinek je pak neslučitelný se životem.
Dědičnost krevních skupin
Krevní skupiny se dědí po rodičích. Dědičnost krevních skupin je dána dvěma úseky z genetického řetězce, které odborně nazýváme alely. Alely podmiňující tvorbu aglutinogenu (buď A, nebo B) jsou nadřazené, dominantní vůči alele,
která nepodmiňuje tvorbu žádného aglutinogenu.
Jak to tedy funguje?
Krev obsahuje značné množství »krevních skupin«, lépe krevních faktorů či antigenů, které také mohou za určitých okolností mít praktický význam při přenosu genetických vlastností na potomky. Populární je tzv. Rh faktor, který byl u člověka objeven v prvních letech po druhé světové válce. Pojmenován byl po opici Macaccus rhesus, u níž byl nalezen poprvé.
Tehdy došlo k tomu, že někteří novorozenci a plody byli před porodem postihováni záhadnou chorobou, při které docházelo k postupnému rozpadu krve, a tudíž k velmi závažné žloutence, která ne vzácně končila smrtí dítěte. Bylo podivné, že postižené děti buď nebyly z prvního těhotenství nebo byly předtím léčeny transfúzí krve, která proběhla bez příhod.
Příčina tohoto stavu byla zjištěna po objevu nového krevního faktoru, dosud neznámého. Tento Rh faktor je buď součástí některých lidských organismů a jejich krvinek Rh+ (Rh pozitivní), nebo těmto organismům schází (Rh negativní). Pokud se dostane do styku krev matky Rh+ s krví dítěte libovolného Rh faktoru, nedojde k žádné imunologické reakci. Pokud však matka není nosičem faktoru Rh (je tedy Rh negativní) a plod nosičem faktoru Rh je, počne matka po čase protilátky proti faktoru Rh produkovat a s nimi posléze působí proti veškerým tkáním plodu. Důsledkem je více či méně těžké poškození plodu.
Rh inkompatibilita se zpravidla projevuje až po opakovaném těhotenství.
Na konci každého těhotenství se do těla matky dostávají v poměrně velkém množství červené krvinky plodu. Ty zanechávají v organismu matky paměťovou stopu. Pokud bude počato další Rh+ dítě Rh- matky, situace se bude opakovat, ale daleko prudčeji, a již po zcela nepatrném kontaktu se vyplaví protilátky v obrovském množství. Pak musí zasáhnout imunologická léčba, při níž je možno v děloze nadměrné protilátky odstraňovat již během nitroděložního vývoje, případně provést nitroděložní výměnu krve a nakonec zhoubný průběh těhotenství zastavit.
sdílet