Encyklopedie

Historie císařského řezu

>

Císařský řez, synonymum sectio caesarea,
je chirurgický zákrok, jehož kořeny sahají hluboko do historie. Až ze 6.
století př. n. l. existuje zmínka, že se v Indii "z boku své matky"
narodil jistý Gautáma, později zvaný Buddha. Matka 7. den po porodu zemřela.
Podle řecké mytologie přivedl Apollo na svět svého syna Asklepia císařským
řezem a vysvobodil jej touto cestou z klína mrtvé matky Koronis.
Asklepios, stejně jako Aeskulap, se dočkal později velké slávy i u starých
Římanů. Asklepios byl Řeky uctíván jako bůh umění uzdravení. Z Epidauru,
kde původně žil, se později přestěhoval na ostrov Kos. Na Kosu žil a pracoval i
Hippokrates, který údajně pocházel z lékařské rodiny, jež odvozovala svůj původ
právě od Asklepia. Okolo roku 400 před naším letopočtem stál Hippokrates při
založení školy pro lékaře, kteří se zde učili umění medicíny.

Avšak porod císařským řezem se spojuje
spíše s antickým Římem. Název operace sectio caesarea (císařský řez,
Kaiserschnitt, Kaisergeburt, Schittenbindung, operation césarienne, caesarean
section, cesarean delivery, cesarean operation) pramení od Plinia staršího
(23-79 n. l.) - "Historia naturalis T.I.L. Cap.VII." Podle něj děti chirurgicky
vyňaté z dělohy byly nazývány caesones nebo caesares, od caedo -
rozřezávati. Sectio je odvozeno od seco, což znamená řezati, tedy obdobný
význam jako caesares. Termín sectio caesarea je tedy tautologický, obsahující
slova stejného významu. Ale přesto, že název je ve své podstatě nesmyslný,
zmatený a s císařem neměl nic společného, ujal se ve většině národních
pojmenování této porodnické operace a dodnes se běžně užívá. Julius Caesar
narozený okolo roku 100 př. n. l. se abdominálně nenarodil. Jméno Caesar je
odvozeno buď od
caedo - vražditi, bíti, sekati, nebo od caesius - podle šedomodrých očí,
nebo ze sanskrtského kesara, caesaries - dlouhá splývavá kštice, se kterou se
patrně narodil.

Podle "Lex regia de inferendo mortuo",
údajně od Numa Pompilia (715-672 př. n. l.): "Královský zákon zakazuje pohřbít
těhotnou, aniž je předem vyříznut plod." Operaci zná i židovský Mishnah (140
př. n. l.). Nidah v Talmudu pro ženy, které porodily břichem, nepožaduje
rituální dny čistění. Zákon byl později přejat do křesťanské kultury, kde
církev podporovala řezy na mrtvých, aby ještě živý plod mohl být pokřtěn,
přešel i do zákonodárství, zejména pruského, a byl prosazován
i v učebnicích pro báby v 18. století.

V dřívějších dobách existovali
zkušení ranhojiči, kteří ošetřovali válečná břišní poranění, poranění břicha od
rohů dobytka atd. Ranhojiči operovali kýly, řada byla zkušenými lithotomisty
(řezači močových kamenů). Sectio caesarea in mortua (císařský řez na mrtvé) byl
občas prováděn, odtud byl pak krůček k řezům na umírajících (in
moribunda), pak na ženách živých. V Paříži již v roce 1581 vyšla
monografie o řezech, kde je poprvé uváděn název "Enfantement Caesarien". Autor
Francois Rousset sebral 15 případů císařského řezu na živých s příznivým
výsledkem.

První řez na živé ženě provedl údajně
švýcarský zvěrokleštič Jakub Nufer v roce 1500 v kantonu Thurgau,
a to s příznivým výsledkem pro matku i plod. Nebylo to nic jiného,
než na co byl zvyklý z kastrací u prasat. Břicho rozřízl jediným řezem a
dítě vytáhl bez poranění. Rána po tomotokii byla sešita veterinario modo - po
zvyklosti veterinářů - a zhojena. Někteří autoři tento případ zpochybňují a
soudí, že prokazatelně první sectio provedl u obrovské břišní kýly, do níž byla
zavzata těhotná děloha, až 21. 4. 1610 chirurg Jeremias Trautmann ve
Wittenbergu. Byla provedena sutura břicha, ne však dělohy. Žena po 25 dnech
zemřela, dítě přežilo. Scipio Mercurio v "La comare" z roku 1596
operaci doporučil i pro ženy živé, když je plod mimořádně objemný, cesty úzké, pubická kost
plochá. Statě o technice císařského řezu zařazují do svých knih o
chirurgii v 17. století Scultetus, v 18. století Voelter a
Heister. Operaci jako barbarskou odmítali ale Paré, Guillemeau i zakladatel
porodnictví Mauriceau.

V 18. století začíná přibývat
císařských řezů na živých. Neexistovala anestezie a nebyly představy o
mikrobiálním původu ranné infekce. Úmrtnost žen se blížila 100 %. Operace byly
prováděny vesměs na ženách umírajících, vyčerpaných, namnoze poraněných,
vykrvácených, které po operaci většinou umíraly na záněty pobřišnice. Protože
stehy vyhnisávaly, děloha se většinou nešila, nechávala se nešitá i břišní
stěna, kudy odtékal z dutiny břišní ranný sekret a event. hnis. Při
retrakci se rána na děloze vedená uprostřed jejím tělem "rozšklebovala",
infekce pak snadno přecházela do dutiny břišní se smrtelným koncem.

Z těchto důvodů T. E. Lauverjat
(zemřel v r. 1800) provedl roku 1788 příčný řez na děložním fundu, kde se
při retrakci stahovala svalová vlákna naopak k sobě. Po dvou zdařilých řezech
u živých, kde ženy i děti přežily, píše monografii, ve které je seznam
chirurgů, kteří do jeho doby dělali řez s příznivým výsledkem.

Největším problémem dřívějšího
porodnictví byl kefalopelvický nepoměr. Existovala obecně přijatá absolutní
indikace císařského řezu, bývaly to pánve s osteomalatickými změnami, kde
nebylo možno pro jejich zúžení do dělohy zavést nástroje k provedení
zmenšujících operací. Indikace se začaly postupně uvolňovat i pro
eklamptické záchvaty. První císařský řez na živé ženě v Čechách provedl
plukovní chirurg Josef Staub u vlekoucího se porodu v roce 1786, dítě
bylo mrtvé, vyčerpaná žena zemřela druhý den.

Řez v primitivní podobě znaly i
domorodé africké národy, jak popisuje Felkin v roce 1878 ze středoafrické
Ugandy.

Předělem pro vývoj císařského řezu bylo
zavedení anestezie.
Zůstával však problém infekce. E. Porro
v roce 1876 prováděl po císařském řezu amputaci dělohy ve výši dolního
segmentu a který stáhl měděným drátem. Později začal užívat k suturám
drátů stříbrných. Teprve rozvoj lékařské mikrobiologie, zavedení antisepse
a asepse činí operaci bezpečnější. Dělohu bylo možno šít bez
nebezpečí hnisání stehů, je zaveden řez v dolním segmentu a překrytí rány
plikou močového měchýře. Bezpečnost významně zvýšilo zavedení transfúze po 2.
světové válce a zejména používání antibiotické léčby. V důsledku zlepšené
trofiky populace, redukce rachitidy, se radikálně změnily i indikace
k této operaci.